Každou třetí středu v měsíci se koná od 15:00 v Domě Atis poradna s panem Václavem Větvičkou.

Stanislav Sucharda

Dva roky před úmrtím mého novopackého prapradědečka se ve stejném městě, v Nové Pace, narodil asi nejznámější Sucharda. Psalo se tehdy 12. listopadu, jako dnes, ale LP 1866.

Narodil se v rodině novopackých řezbářů, kterou založil Jan Sucharda. Měl syna Antonína – samozřejmě, že Suchardu – a  ten se oženil s jistou Annou Šádkovou. Nebo Sádkovou?  To ještě musím dosledovat, protože moje novopacká praprababička Barbora byla taky Sádková. Nebo Šádková. I to je třeba dosledovat. Stanislav Sucharda byl žákem nebo posluchačem Uměleckoprůmyslové školy v Praze, kterou absolvoval v roce 1892 jako žák Josefa Václava Myslbeka; pak tam nějaký čas jako Myslbekův asistent působil dále, a v roce 1899 tam byl jmenován profesorem. Na stejné škole učil a přednášel i architekt (a výborný malíř) Jiří Stibral. Kdybyste pátrali po jeho rukopisu, tak si vybavte například Průhonický zámek; ten navrhl právě Jiří Stibral.

Vedle slabě přihřáté rodinné polévky v začátku tohoto vyprávění musím přistrčit na plotnu ještě jeden hrnec. Ten nazývám štiřínský. Architekt Stibral byl pověřen majiteli Štiřína Ringhoffery, konkrétně Františkem Ringhofferem III., aby dotvořil štiřínský zámek. Jak se mu to povedlo, zjistíte snadno při návštěvě Štiřína. A jaký by to byl kolega, kdyby nenavrhl, aby výzdoba zámeckého venkovního schodiště ve Štiříně  byla svěřena – Stanislavu Suchardovi.  A zatímco dominantou onoho schodiště jsou braunovské alegorie čtyř ročních období, vnější stranu, obě její ramena, zdobí Suchardovy vázy,

Stanislav Sucharda měl bratra Vojtěcha, Vojtu. Ten se mj. zapsal do historie divadélka Říše loutek, které ve dvacátých letech založil. Jiný jeho vryp do české kultury jsou apoštolové na pražském staroměstském orloji. Dva z nich máme ve Štiříně v kapli Nanebevzetí Panny Marie. Bratrsky pomáhal na řadě děl svého staršího bratra Stanislava, mj. i na monumentálním pomníku Františka Palackého v Praze, který Stanislav Sucharda dokončil v roce 1912; architektoniku díla navrhl Alois Dryák. Já jako botanik a ctitel díla slavného botanika Jana Svatopluka Presla, děkuji Stanislavu Suchardovi za portrét, poprsí tohoto zakladatele české vědy, který zdobí Panteon Národního muzea v Praze.

*

Stanislav Sucharda zemřel na následky zranění v první světové válce 5. května 1916

Články

Na horách i pod horami

Tak jak to vidíte v nadpisu, tak vás dozajista napadne třeba něco o hrachu setém na horách či o čočce z doliny. Nebo taky třebas si vzpomenete na chaloupky pod horami…
I toto, nic takového jsem si neumanul, ale podlehl jsem zimní, předvánoční asociaci. Ta spočívala především v tom, že jsem po léta dával vánočněstromkovou přednost douglasce. Ta má vedle potěšující vlastnosti, že skoro neumí opadávat, ještě jinou; za čerstva i za sucha voní. Ale ne žádnou obnošenou či očuchanou pryskyřicí jako třeba borovice, ale pěkně po tropicku, či subtoropicku, citrónově. Zkuste si to, vy nevěřící Tomášové. Jehličí douglasek skutečně voní po citrónu.
Severoamerická douglaska má několik jmen. Pseudotsuga douglasii a Pseudotsuga menziesii., případně Pseudotsuga taxifolia. Pseudotsuga prý proto, že je podobná jedlovci z rodu Tsuga. Slovo podobná je dost nadnesené, protože nejbližší příbuzenské vazby mají douglasky k modřínům a borovicím. Ono douglasii bylo kdysi navrženo na počest skotského přírodovědce Davida Douglasa (1798-1834). Druhové jméno menziesii je po Archibaldu Menziesovi (1754-1842), který byl účastníkem objevné výpravy kapitána Vancouvera (co se po něm město Vancouver jmenuje), výpravy na západ amerického kontinentu v roce 1792. Archibald Menzies při této cestě na pacifickém pobřeží douglasku objevil. Platné vědecké botanické jméno má dnes Pseudotsuga menziesii, česky douglaska tisolistá. Nikdo tedy nepřišel zkrátka, ani Douglas, ani Menzies ba ani tis (ten má vazbu na ono taxifolia, tj. tisolistá). Později byla objevena její (vysoko)horská sestra – douglaska sivá, Pseudotsuga glauca, rostoucí v nadmořské výšce až 3000 m. Douglasky patří k rychle rostoucím, hospodářsky důležitým severoamerickým dřevinám.
Téměř jako „přes kopírák“ (tak se označuje jedna z běžných floskulí), to je se sekvojí a sekvojovcem. Také je jeden z těchto jehličnanů pobřežní a druhý horský. Abych zachoval rytmus, začnu i teď při pobřeží. Tam roste tzv. redwood, Sequoia sempervirens, sekvoj vždyzelená. Je to neopadavý jehličnan, jehož jehlice jsou dvouřadě uspořádané, podobně jako třeba u jedlí, nebo o více příbuzných tisovců a metaskvojí. Sekvoja vždyzelená roste doslova od mořského břehu až do výšky 900 m, jednotlivé stromy mohou být vysoké kolem 100 m a obvod kmene může být až 25 m. U nás, přes řadu pokusů, se nepodařilo sekvoji udržet pro chladné klima; nejblíže k nám jsem ji zastihl v Užhorodské botanické zahradě. Její rodové latinské jméno je věčnou památkou na indiánského náčelníka kmene Čerokiů Sekvojaha (1770-1843), který vytvořil indiánské písmo.
(Vysoko)horský sekvojovec roste v Kalifornii, v pohoří Sierra Nevada ve výškách do 2 400 m. Byl objeven v roce 1841; o 10 let později byla zaslána první semena do Anglie. Evropské exempláře jsou sotva 150 let staré, ale rostou dobře i u nás. Asi největší jsou v zámeckém parku v Ratměřicích v Podblanicku, mladší jsou v mnoha parcích, včetně našeho Štiřína, případně Hamzova arborterta v Luži pod Košumberkem. Rostou poměrně rychle, a již ve 400 (někdy až 1500) letech jsou značně mohutné; ne nadarmo mají druhové jméno obrovský, Sequoiadendron giganteum, v němčině dokonce Mammutbaum. Jehlice, na rozdíl od sekvojí, mají zvláštní charakter: rostou ve třech podélných spirálách, závitech a špičatě od letorostu odstávají. V Kalifornii je sekvojovcům vyhrazen tzv. Sekvojový národní park, v němž rostou ty největší z nich; v současnosti je patrně největší ten s „občanským“ jménem Generál Shermann. Když tam u něho před lety byl můj kolega Mirek Kučera z Průhonického parku, tak nad zemí měl „generál“ v pase průměr 11 m, tedy 34 a půl metru v obvodu
Sekvoji i sekvojovec si jako vánoční stromek neopatřujte; jednak by to nešlo co do nabídky školek a prodejců stromků, a jednak by to byla škoda, protože to jsou jedny z nekrásnějších jehličnanů na Zemi vůbec. Spokojte se raději s „citrónovou“ douglaskou; vzdělanci ji vyslovují dagleska – ale se mnou byste se tak nedomluvili – a nechte si provonět byt. Douglasky se totiž za „vánočním“ účelem pěstují doslova na plantážích.
A pokud vám bude líto douglasku připravit pro vaši krátkodobou kratochvíli o život, zajděte si do štiřínského parku. Máme tu obě, jak příbřežní douglasku tisolistou, tak tu sivou, horskou. Poznáte je i podle šišek: tisolistá má podpůrné šupiny k šišce přitisklé, sivé odstávají div ne v pravém úhlu. A největší douglasky v našem parku mají přes 30 m a pamatují si příchod rodiny Ringhofferovy do Štiřína v 19. století.

Tři zimní Gracie

Svatých máme na každý den snad hned několik a kupodivu si vzájemně nelezou do zelí, nepletou se, ani klacky si pod nohy neházejí. My Václavové, respektujeme všechny, kteří slaví před námi a dokonce i ony další, na které to přijde po nás. Jen před koncem roku si vládu i poťouchlosti předávají tři děvčata, tří dámy, chcete-li. Možná i světice. Kačenka, Bára a Lucka. Že jich znáte kolem sebe dost, a že jste nic takového nezpozorovali? Nic nevadí. Kam až lidská paměť sahá (samozřejmě v čase kalendářovém, ne za předpotopna či pračlověka Janečka) – tedy kam až lidská paměť sahá, rozmanitě si tato děvčata předávala poselství, dalo by se říci počasové. Prognostické, předpovídající.

Pochopitelně, že to začíná ta kalendářově první, svatá Kateřina, Kačenka po našem. Ta je víc než svatý Martin svázána s rozmanitými bílými pranostikami typu Svatá Kateřina přichází bíle oděna. A tu o schovávání pod peřinu (ve vší počestnosti!), tu jistě taky znáte: Na svatou Kateřinu schováme se pod peřinu. Jenomže naši předkové, kteří nebyli odkázáni (zaplať pámbu) na oficiální předpovědi počasí, odpozorovali takový štafetový kolík, který se Kačenka s Bárou, totiž svatou Barborou předávaly. Třebas typu Svatá Kateřina prádlo máchá – a svatá Barbora je škrobí. Nebo ve versi Je-li Kačenka ucouraná, je Baruška naškrobená. A vice versa: Je-li Kačenka naškrobená, je Baruška ucouraná. Ne dosti na tom, kdysi dávníčko do takových štafet zapojily děvčata i jistou Evu, tu Adamovu, štědrodenní: Když Kateřina po ledě chodívá, Eva potom blátem oplývá. To si trochu protiřečí se vzkazem Barborce, i když ne docela. Je to zkrátka tak trochu mezi děvčaty alibistické pohazování povětrnostním míčkem. Když je koncem listopadu ještě teplo, začátkem prosince už to platit nemusí. V případě vzkazu Evě to je naopak. Třepe-li se Kačenka zimou, Eva se bude brodit blátem. Pan Pejml to před lety, dnes už více než 45, shrnul do poznání, že vyslovené pranostiky se doplňují, kompenzují. Ergo říkají to, co já tvrdím celoživotně, že ať je počasí jakkoliv – třebas dnes výjimečné  – v celkovém hodnocení může jít rok co rok a průměrný rok.
O rok s teplotami od průměru se moc nevychylujícími. Už několikrát jsem citoval svého profesora Jana Jeníka a jeho lekce o vývoji přírody v postglaciálu, po době ledové (zatím, té poslední), kdy teplotní optimum (nebo maximum?)  bylo kdysi v tzv. atlantiku, v čase, kdy se začali první zemědělci starat o dostatek půdy k pěstování rostlin, tedy k času, jemuž se dnes říká neolitická (zemědělská) revoluce. Ti první zemědělci netušili, že šlo o dnes módní globální oteplování

Zvláštní je, že si shora uvedené dívky nic nezačaly s mnou naznačenou třetí vzadu, s Luckou, Lucií. Když přijde svatá Lucie, najde tu, už zimu říká staré pořekadlo či pranostika. Lucinka má ale určitou výsadu, takovou, kterou ostatní jmenované nemají. Již asi tušíte, že to je o té noční pitce, pijatici.  Po léta se říkalo a říká, že svatá Lucie noci upije. Naše babička přidávala: a dne nepřidá. Jak by taky mohla, když před lety (konkrétně před rokem 1582) připadal zimní slunovrat právě na dny kolem 13. prosince, tedy na svatou Lucii. To upíjení zarazil Lucce papež Řehoř XIII.
právě v uvedeném roce. Tehdy došlo k úpravě dosud platného juliánského kalendáře; proč zač a nač, si najděte. Základem opravy bylo vynechání 10 dní, a aby moc svatých o své svátky nepřišlo, byl zvolen svátek sv. Františka, připadající na 4. říjen. Tenkrát to bylo ve čtvrtek – a následující den, pátek, nebylo 5. října, ale patnáctého! A zimní slunovrat a upíjení noci nebyly na svatou Lucii 13. prosince, ale o 10 dní později. To jste, ostatně, už zažili na vlastní kůži i vy. Keltové na našem území to ovšem znali bez Gaia Julia Caesara i bez Řehoře XIII. Nicméně: Ať v tom má prsty Lucinka či astronomický slunovrat, radujme se, veselme se, dlouhé noci se začnou krátit, dny prodlužovat a vás, co jste zahrádkáři, už brzy začnou prsty svrbět a budou se je snažit strkat do hlíny. Do substrátu pro ortodoxní rozlišovače hlíny, půdy a substrátů.
A k tomu vám přeju s štiřínským zámkem a jeho osazenstvem hodně úspěchů.

Vercajk

prn01-01Ve Štiříně v kanceláři mám repliku starého anglického plakátu –
kdysi snad reklamy. Je nadepsán lakonicky Tools. A pak už jsou jen obrázky na plachtě velké A3 nebo dokonce A2. Od rejče po poslední motyčku, kudlu či nůžky. A to mne dnes přivedlo k zamyšlení nad tak obyčejnými věcmi, jakými je zahradnické nářadí. Neb náčiní, to jak pro koho. Pro mne možná vercajk. Psáno tak jak slyším. Anglické tools znamená totéž.
My zahrádkáři jsme vlastně malozemědělci, malorolníci, a jak říká jeden protidrogový slogan menší než malí. Pračlověku Janečkovi a jeho následovníkům postačil hák. Buď ho tahal za sebou a vytvořil předobraz pluhu nebo s ním kopal a později si vymyslel na stejném principu motyku.
V samých začátcích obrábění půdy mu stačilo to, co odkoukal v přírodě, nejčastěji větev s pahýlem boční větve. Nevím, zda si v neolitu, v mladší době kamenné, dokázali přivázat pazourek či co ke klacku a tím vytvořit motyku.
K tlučení (včetně tlučení po hlavách sousedů a jiných nepřátel), případně k mydlení po hlavě ulovenému zvířeti to jistě šlo nejsnáz. Když se rozhodl (a nebylo to rozhodnutí ze dne na den, možná ani ze století do století ne), že už nebude lovit a sbírat a že je jednodušší si kus lesa vypálit či vyžďářit – a oplotit proti nenechavým sousedům i zvěři, musel dobytou půdu nějak zpracovat. Do drnu nic nezasejete. Pak, taky ne ze dne na den, objevil bronz a po ní železo. Od té doby to šlo ráz na ráz a skončilo to (nejen) na vaší/naší zahrádce u nářadí běžně námi užívaného. Ale: zamysleli jste se někdy, co je za současnými tvary vercajku skryto nebo zakleto námahy našich předchůdců, než přišli na to, že rejč má mít právě takový tvar a prohnutí jaké má a že čím lepší materiál, z něhož je list rejče vykován tím déle rejč (i vy) vydrží? Ještě nedávno byly i u nás k mání rejče, o nichž jsem si dovolil tvrdit, že byly z nosníkové oceli. Zaryli jste, a než jste hroudu vyzvedli a převrátili, ohnul se list rýče div ne do pravého úhlu. Nebo si vezměte takové detaily, jako je horní konec násady rejče: od madýlka ve tvaru T přes rozmanitá očka či podkovovité útvary! Pak dokonce někdo přišel s nápadem, že dřík, násada rejče, bude-li (mírně esovitě) prohnutá, poslouží k pohodlnější práci – pokud se o rytí dá hovořit jako práci pohodlné. Kdy přišly ke slovu rycí vidle, jsem nevypátral, ale je to zařízení víc než užitečné. Je to něco jako hybridní motor u lexusu či jiného dokonalého automobilu. Kříženec vidlí a rejče. A co všechno při pohonu vašimi či vašich rukou dokáže.
135713_2Mám nevelkou, přesto celoživotní sbírku motyk! To je vášeň: od srdcovek po ty úzkolisté, plecí či plečkové s prstíčky na odvrácené straně listu! To nemohl vymyslet pracovitý člověk, ale lenoch, protože jak známo, lenost je hybná síla pokroku. Alespoň třeba právě v naší zahradničině. A což ty malé, příruční plečky, ty prstíčkové, troj- nebo pětiprsté! Nedám na ně dopustit, a navíc, teď k stáru, kdy každé ohnutí zad hrozí tím, že se už nenarovnám – tedy navíc teď jsem ocenil nápad jiného lenocha a odpůrce shýbání, který nasadil onu troj- či pětiprstku na dlouhou násadu a dá se tak plejt (nebo spíše jen okopávat a kypřit) i ve stoje. Možná, že se někdy zastavím i u nůžek a zahradnických kudel. To jsou kapitoly samy pro sebe. Než někdo vymyslel žabku, musel se trápit jako staří zedníci, než vymysleli zednickou lžíci v tom tvaru a s takovým zahnutím či úhlem kovové části dříku či řapíku listu, v jakém ji známe dnes.
Jen se na ty své němé kolegy a spolupracovníky zadívejte – a nemáte-li zrovna co na práci, leden je jako stvořený k nenáročné údržbě, třeba jen naolejování listu rejče, který se už teď třese na jaro stejně jako vy.

Fejeton na leden 2017 –vV- 30. 10. 2016

Pijanišniky

Máj nebo květen – kdyby nebylo června, je to pro mne ten nejhezčí jarní měsíc. Možná to bude tím, že jsem odmala krmen květenstvími trnovníku – akátu a odkojen průhonickými pěnišníky. Oběma patří především květen.

Díky věnu Marie Antonie hraběnky Nostitz-Rieneckové se do Průhonic v roce 1884 dostal Dr. Arnošt Emanuel hrabě Silva Tarouca, propadl geniu loci, a jak se zdá, i kouzlu rhododendronů. V roce 1894 dokončil přestavbu průhonického zámku (poslední stavbou byla současná vrátnice) a začal se věnovat zahradě – v tomto případě parku. Možná už z této rané éry tu dodnes rostou ty nejmohutnější exempláře, jaké jsem kdy v našich podmínkách viděl. Na návrší zvaném Chotobuz jsou tak velké, že se v nich v šedesátých letech ukrýval i statný los, který tehdy táhl patrně z Polska střední Evropou.

S introdukcí (zaváděním) pěnišníků do evropských zahrad se začalo již v 17. století; kupodivu nešlo o zas tak velkou exotiku, protože jako první pěstovaný se uvádí alpský pěnišník srstnatý, vysazený v královských zahradách v Kew v Anglii v roce 1656, ergo právě před 360 lety. Pak následovaly severoamerické druhy, čtyři opadavé a hlavně velký – největší, Rhododendron maximum ze Severní Ameriky na samém začátku 18. století. Ještě těsně před tím byl na Kavkaze objeven a přivezen pěnišník černomořský, Rh. ponticum.18. století a zejména pak na introdukce bohaté 19. století už znamenalo téměř lavinu stále nově přivážených přírodních druhů. Není divu, pěnišníků je více než 850 druhů, dost jich je zvláště v Himálaji; na Nové Guineji je dokonce 155 druhů endemických, tropických. To Evropa se svými šesti druhy je chudá příbuzná.

Pěnišníky našly první cestu do botanických zahrad. V našem, českém případě, to nebyla výjimka. V pražské univerzitní botanické zahradě, v té z roku 1775 na Smíchově, hned za dnešním Jiráskovým mostem, pěstoval tehdejší ředitel oné zahrady, profesor Kosteletzky  před rokem 1844 hned 19 druhů – a je to vůbec první zmínka o sbírce pěnišníků u nás. Tou druhou, možná v té době současnou, byla kolekce knížete Rohana (a šéfa jeho zahrad Vojtěcha Maška z Turnova) v parku při zámku na Sychrově. Nevylučuji, že zdrojem sazenic již v té době byla zahrada saské firmy Seidel v nedalekém Grüngräbchen (severně od Drážďan). Ostatně, jsem přesvědčen, že právě Seidlovi byly zdrojem všech dnešních (lépe starších) pěnišníků v Liberci, který je rododendrony známý. Seidlovy rododendronové stopy jsou k nalezení po severních Čechách obecně, a rovněž nevylučuji, že Silva Tarouca se s nimi asi seznámil na nostitzovském panství v Trmicích.

Ing. Alžběta Dostálková ve své útlé knížečce nazvané Rododendrony (Academia 1981) možná z toho dedukuje a píše: „Skutečná introdukce na našem území začíná na přelomu století (19. a 20.) a je spjata s Arnoštem Silva Taroukou, zakladatelem Průhonického parku a Dendrologické společnosti.“  Za tím si také stojím, protože význam a podíl Dendrologické společnosti, jíž byl Silva Tarouca presidentem, se zasloužila o řadu introdukcí nejen dřevin na naše území. I šlechtění rododendronů se z valné části odehrávalo v Průhonicích, prakticky až do konce 80. let 20. století. Po doc. Kavkovi (a nedávno zesnulé ing. Miladě Opatrné) se dlouhá léta zabýval šlechtěním pěnišníků ing. Karel Hieke. Za éru své působnosti shromáždil v Průhonicích rozsáhlou matečnici, která pak sloužila jako genetický a šlechtitelský materiál pro další křížení.  Protože byl léta spjat jako konsultant i s parkem ve Štiříně, nabídl, když končil výzkumný úkol, tuto matečnici právě Štiřínu.  Jeho velkorysostí se do parku při státním zámku ve Štiříně dostalo 1270 keřů opadavých i neopadavých rododendronů, jejichž rozmístění v parku řídil právě ing. Hieke. Tímto krokem se zabránilo rozmělnění sbírky při likvidaci matečnice. Pro veřejnost je sbírka otevřena každoročně nejen při akci Rozkvetlý Štiřín, konané zpravidla třetí víkend v květnu; letos to bude v sobotu 21. 5. 2016.

Zbývá poznámka k českému jménu rodu Rhododendron. To latinské si vypůjčil autor popisu Karl von Linné ze starého řeckého označení oleandrů, a znamená „růžový strom“. Čeština až do první poloviny 19. století jméno pro tento rod neměla, a tak autoři mnoha českých jmen rostlin, bratři Preslové, sáhli do ruštiny. Tam, na Sibiři, roste nevelký Rhododendron aureum. Je trochu halucinogenní a čaj či odvar z něj pořízený vyvolává pocit opilosti. Opilci jsou pijanyje ljudi. A tak se mu tam říkávalo pijanišnik.

Volné téma pro časopis Receptář na květen 2016
-vV- 28. 3. 2016

Bučiny

Jarozvěsty může být kdeco a kde kdo. Už vícekrát jsem prohlásil, že první vlaštovka jaro nedělá a že za toho prvního posla mám budníčka menšího, známého cilp-calpa, a za definitivní potvrzení jara pak považuji přílet rorýsů. Jenomže já mám své favority i v říši rostlin. A tím hlavním pro mne je buk.

001674Když se den už prodlouží tak, že hrozí nástup letního času, a je-li teplo, jak má na jaře být a je-li ještě k tomu vlaze, tak se nad rozmanitými lesními prosty (ovšemže listnatými) začne vytvářet takový růžový opar. Trochu jako mlha, ale průhlednější a růžovější. Ostatně, růžových mlh moc neznám – leda po růžovém vínu. Tak uvidím-li podobnou situaci, jsem si jist, že rašení buků je tady.  Onen jemný narůžovělý opar je ale viditelný jen z dály. Zblízka se neděje nic. Jen ty bučí pupeny, asi nejdelší pupeny mezi našimi stromovými, se, jak jsou dlouhé, ještě víc začínají protahovat. Celý život si o pupenech buku pamatuju zdánlivě nesmyslné úsloví mého středoškolského učitele: „Co buk, to šídlo!“ Ani habr, ani jilm vaz mu nemohou konkurovat.

A pak jednoho dne růžový opar jakoby vítr odfoukl, a před očima máte tu nejzelenější mísu listového salátu. Možné ještě běleného, jak to dělávali italští stavaři v našich službách s pampeliškami. Rašící buky, jejich první zelené a stříbřitě chlupaté listy – to je taková pochoutka, že jsem zatím žádný rok nevynechal a jak buky naraší a mají ž první hotové listy, tak se ze mně stane housenka, vegetarián a listožrout a neodolám, abych aspoň hrst bukových listů nesežral. Každý jiný výraz by tu nebyl, vhodný.  Jestliže vás svítivě žlutozelené bukové porosty nepřilákají na dálku, vejděte dovnitř. V procházejícím světle, proti slunci, jsou buky nejkrásnější. Je to směs stříbra a svěží salátové zeleně. To stříbro obstarávají chlupy na mladých listech; po čase olysají, ale na obvodu zůstanou snad až do konce léta.

Buky doslova hýří barvoměnou. Od té jarní růžové přes salátovou zelenou až k sytě tmavě zelené v létě – a k rozlitému zlatu nebo bronzi na podzim. Zajeďte si někdy do karpatských bučin, tam je té bronzi a zlata nejvíc. U nás vám ve Středočesku postačí Voděradské bučiny (z Černých Voděrad byl Mulisák pana Josefa Lady). Na Moravě vám nejen postačí, ale doslova vás zaplaví bučiny třeba na Chřibech. Ty jsem obdivovával nejvíc. Z dalších třeba rezervace Bukačka a Orlické hory vůbec, Bukovec v Jizerkách – a jedlobukový stupeň ve vyšších polohách našich horských soustav. Anebo na Křivoklátsku. Zkrátka, kam se podíváte, tam dozajista o buk zavadíte.

001675Kromě toho listového barevného koncertu či palety jsem okouzlený i borkou, stříbrnou hladkou „kůrou“ starých buků. Za slunečného dne je taková podzimní bučina doslova pokladnicí: zlato a bronz dílem ještě v korunách, dílem už na zemi –  a z toho trčí pruty stříbra. A pruty někdy i dvou, tří a možná i více chlapové. Jako je u nás, ve štiřínském parku pověstný převislý buk s „občanským“ jménem Čestmír. Jen si vzpomeňte na Létajícího Čestmíra, v koruně buku byl natáčený!

Na jaře vás pošlu do bučin i za podrostem. Tedy jak kde. Existují u nás bučiny chudé, ba nahé. Fagetum nudum se jim říká. S podrostem jsou na štíru. A pak tu jsou bučiny květnaté, kde než se stromy olistí, jsou nataženy koberce jarních bylin, aby později, když už je v korunách zataženo, tam zůstaly takové skvosty jako je mařinka vonná, kopytník, biky – a vůbec všechna ta bylinná chamraď, která dělá bučinu bučinou stejně, jako věkovité buky.

Fejeton na duben pro časopis Zahrádkář 2016
-vV- 7. 2. 2016

Choulivka

Ve Štiříně máme na venkovním dvouramenném schodišti nádherné pískovcové vázy od Stanislava Suchardy, ale kdyby jen ty!

Suchardovy vázy jsou jen pozadím, tak krásným pozadím, jak jen pozadí, zvláště některé, dokáže krásné být.  A v popředí jsou rovněž pískovcové plastiky, řádově o 200 let starší. Znázorňují roční období (říká se o nich, že jsou alegoriemi ročních dob), Jaro, Léto, Podzim a Zimu. Připisují se Matyáši Bernardu Braunovi, proto ten dvousetletý rozdíl. A Mistr Barun se na nich vyřádil, každá postava nese své atributy, Jaro květy, Léto srp, Podzim hrozen – jen Zima nic. Jak by taky mohla, když se celá chvěje a je chladem schoulená.

Schoulení můžete být chladem, ale taky z jiných příčin, jako je tomu u rostliny, jíž se to schoulení dostalo i do českého jména: choulivka jerišská. Jak druhové jméno napovídá, v našich zahradách ba ani v pokojích a zimních zahradách se s ní nepotkáte.  Jinak jsou na tom na Blízkém východě. Vlastně nejen tam, ale v širokém pruhu od Maroka po jižní Persii, Írán. Do takového areálu se i to Jericho schová. Tam všude spontánně roste, a co chvíli se šíří ba pobíhá choulivka. Je to rostlina brukvovitá, postaru křížatá, se čtyřmi korunními lístky jakoby do kříže postavenými. To je ovšem jediný kontext s křížem. S praxí ukřižovávat své odpůrce, tak kdysi běžné právě na Blízkém východě (vzpomeňte na jistého Ježíše a jeho osud), nemá nic společného. Navíc to je rostlina jednoletá, div by jeden neřekl, že letnička. Jak už jsem ale naznačil, je současně neposedná. Patří totiž mezi nejznámější stepní běžce. Tak se označují mělce kořenící rostliny, které vítr snadno vytrhne z půdy a žene, koulí a unáší je tu po stepi, tu po jiném bezlesém biomu, o něž na Blízkém východě není nouze. Obvykle se tak stane ve chvíli, kdy jsou v šešulích či šešulkách už zralá semena, v čase, kdy je tentokrát nouze o srážky a vodu vůbec, takže věrna svému jménu, je choulivka schoulená, div ne do klubíčka. A dobrou vlastností všech klubíček je jejich snadné koulení. Ať při něm, nebo v nějakém závětří, kam ji vítr zanesl, se z plodů semena uvolňují a pak už jen sejde na troše vlhka a na novém místě vyroste nová choulivka. Nebo se za vlhka celá ta schoulenina narovná, jako by před tím sucho nebylo.

Kdykoliv slyším choulivčí jméno, vždy si uvědomím, jak zní celé: choulivka jerišská. A v tu chvíli slyším, v duchu Mahalii Jacksonovou a její nádhernou písničku o dobývání Jericha. I teď, když to píšu, ji slyším. A teď přijde ten největší oslí můstek: Jméno choulivka  jerišská je botanické a málo kdo si na ně vzpomene. Ale když se řekne Růže z Jericha, tak hnedle každý z vás je doma a ví, oč jde. Nebo si to alespoň myslí, protože podobnost a srovnávání neznámého se známým je typická našincova vlastnost. Jeden z vás dozajista bude tvrdit, že mu růže z Jericha roste na zahradě – a bude mít pravdu.  Růže z Jericha je lidové označení pnoucích či ovíjivých zimolezů, toho kozolistého i onoho nejen podle jména ovíjivého: Lonicera caprifolium a Lonicera periclymenum. K jerišskému přirovnání došli lidé pro podobu květenství uvedených zimolezů, které připomíná jako sevřenou dlaň vyhlížející květenství.  Do toho vstoupí druhý s tím, že mu na zahradě růže z Jericha neroste, ale má ji doma a koupil ji nedávno tam a tam na trhu. V takovém případě nese komerční označení „Růže z Jericha“ i jeden z mexických vranečků, se stejnými vlastnostmi: Za sucha je do pěsti schoulený a položte ho na talíř s vodou nebo jen pokropte a doslova „ožije“. Neožije, proto je to v uvozovkách, jen jeho pletiva jsou hygroskopická a po navlhčení se vypnou, narovnají tak, jak to dělá sama choulivka jerišská. Po vědecku se jmenuje Anastatica hierochuintica. Druhové jméno, hierochuntica v sobě skrývá Jericho (Hierochuntum). Zajímavější je rodové jméno Anastatica. Díky jemu se mohu obloukem vrátit k shora uvedené zmínce o Kristu: Řecké anastasis = vzkříšení,

a to má někde v sobě spjaté se smrtí a zmrtvýchvstáním Krista snad každý z nás. Jen to choulivce alias anastatice je jedno, protože jméno dostala právě a jen krzevá tu hygroskopičnost, za sucha schoulení, za vlhka natažení. Ale vzkříšená k životu už nebude, je to jen mechanický proces.

Když dne ubývá, horka přibývá

Zkracování dne zatím nepociťujeme, zato teplo ano. Zelená je stále sytá, začínají se objevovat červené tóny. Jistěže ne v květech, tam se drží už nějaký čas, ale třeba i v plodech. Ne nadarmo to je červenec, nesoucí jméno právě po červenání. To v sousedním Polsku pokračují jakoby v našem stromovém pojmenování měsíců. V duchu našeho března a dubna mají Poláci místo července lipiec. Lipový měsíc. Lípy ale, v nižších, dnes už i středních polohách rozkvétají čím dál dřív. První začíná velkolistá, pak kříženec mezi původními lipami, lípa obecná alias evropská –  a nakonec rozkvétá ta naše národní, lípa srdčitá. Z mládí si pamatuju, že jím patřilo prvních čtrnáct dní prázdnin. Dokonce z „mládí“ ne tak vzdáleného. Ještě za svého působení v Botanickém ústavu, kdy jsem právě začátkem července pracoval v terénu, byla lipová alej mezi Dehtáři a Žabovřeskami v Jihočesku rozbzučená a rozvoněná. Jen občas, v některých letech, shora uvedený nadpis neplatil. Říkávali jsme tomu „třináct třináct“. Venku bylo 13 °C a ve staré kamenné chalupě, kde bývala tzv. terénní stanice ústavu, bylo taky tak. Třináct. Ještě že tam bejvala stará násypná kamna, taková ta nádražní či hospodská, tuším, že se jmenovala DVB, dévébéčka, která se dala roztopit i v tom očekávaném teplém červenci. Kamna byla spolehlivější než počasí.

Další mé červencové vzpomínky jsou věnovány dvě ženám. Aby si to někdo nevykládal jinak, tedy dvěma světicím. Tou první je svatá Markéta a na ni se vzpomíná – jsme-li u těch třináctek – právě 13. července. Však asi znáte úsloví o Markétě, házející zemědělským nářadím, konkrétně srpem.  Aby se to rýmovalo, musela ho házet do žita. Svatá Markyta. Když se tak rozhlížím po krajině, málokdy má do čeho hodit. Tak jak přibývá chlebů z pšeničné mouky, do nichž se přidává kde co, aby vydržely déle měkké, tak ubývá oněch režných, ale z počátku sivě až modrozelených žitných polí. Loni jsem s potěšením okolo jednoho jezdil na jih od Prahy, u Štiřína, ale byl jediný. Přitom každý pekař vám řekne, že chléb s žitné mouky vydrží déle než z té pšeničné. Alespoň tak mne o tom přesvědčil vysokoškolský pekař, můj spolužák Pepík Příhoda, docent veškerého pekařství na Vysoké škole chemicko-technologické. Z naší někdejší třídy se dostali na VŠCHT dva moji kamarádi a spolužáci, oba z pražského Braníka, – a oba se věnovali pekařině div ne pod mikroskopem. Nevím, co Markétě, ať by byla sebezručnější, by bylo platné vrhání srpu do řepkového natož kukuřičného pole. Někdy mám takovým pocit, že se budeme muset trochu přeonačit – a naučit se jíst třeba řepkový chleba. Navíc to červencové házení, zejména úspěšné, je časově a místně vázáno spíš do teplých končin, na jižní Moravu do Polabí a podobných míst.  Ve vyšších polohách žito dozrává později, a protože se hojně pěstovalo i v podhůří, to svatomarkétské házení mu tam nehrozilo.

Naši předkové ale měli pro strach i pro agrotechnické lhůty uděláno. Někdejší pranostiky, to byla příručka, nad níž nebylo. A tak také věděli, že tam kde to Markéta nestihla, zakročila svatá Anna: O svaté Anně, sedlák si žita nažne.

Tak, jako do našich končin se jiné obiloviny, pšenice a ječmen, dostaly z někdejší Mezopotamie a vůbec z jihu, s žitem to bylo obráceně. Na jih od Alp se dostalo až s návratem římských legií; žito totiž bývalo nejvýznamnější germánskou obilovinou. O jeho původu se vedou dohady: Podle jedněch historiků pěstování žita Germáni převzali od původních evropských praobyvatel, podle druhých je s žitem seznámili Slované po svém přesídlení z území mezi Bugem a Odrou k západu. První domněnku podporují archeologické nálezy obilek z doby bronzové – ale jen ojedinělé. Tu druhou dotvrzují slovanská hradiště z 6. století n. l., kdy tu bylo žito běžnou plodinou.

Jestli už tehdy byla žitná mouka tou nejlepší surovinou také pro přípravu a pečení perníku nevím, ale tvrdí se to. Vím jen, že žitný chléb je sytý, výživný a dlouho vláčný a navíc příznivě ovlivňje zažívání. Tak Hajha husy do pšenice, hajha husy do žita, lepší je ta malá holka, nežli je ta veliká.

Což ovšem v posledních letech neplatí pro dívčí soutěže krásy.

Měsíc ženců

Ve většině našich nižších a středních poloh je předzvěstí žní 13. červenec, spojený se svátkem svaté Markéty a její pomocnice, svaté Anny – jak jsem o tom vyprávěl na tomto místě před měsícem. Jenomže – jen se podívejte na mapu, kolik je u nás zelených a kolik hnědých míst. Nížin, pahorkatin a hor. Spíš podhůří než hor, na horách se s polnostmi moc nesetkáte. Ačkoliv! V šedesátých letech minulého století, když jsme si s několika kolegy koupili opuštěnou chalupu v Horské Kvildě na Šumavě, jsme s úžasem (kolegové byli právníci), já, biolog, s koprněním shledali, že tehdejší „hospodáři“ zorali horské, louky a snad pod vlivem hesla „Všude slyšet správný hlas, i u nás kukuřici na siláž!“ vyseli kukuřici. Jako dnes, jenže ne na biopalivo.  To víte, tehdy doznívala éra Nikity Segejeviče Chruščova, jehož žena působila v jakémsi kukuřičném výzkumáku.  Na někdejší nádherné louce, která by uživila stádo krav, lezla ze země „minikukuřice“, která před prvními sněhy dosáhla neuvěřitelné výšky – asi 20 cm.

V podobné situaci jsem se ocitl před dávníčkem, když jsem se rozplýval nad komposicí krajiny u mlýna pana otce (režiséra) Papouška. Jak že je tam na kopečku krásný ovocný sad a jak to je promyšlené. Vyvedl mne z omylu, že jde o záměr, řka: „Vidíte ty balvany (doslova bludné – to víte, bylo to na Selčansku a u Milíska) – tam, byste chtěl orat? Jim nezbylo, než tam vysázet stromy a pod nimi pást.“

001682Zatímco tedy v Polabí (o Hané a jižní Moravě nemluvě) zejí a civí do oblak v srpnu strniště, do nichž občas už zafouká, jinde je čas ženců v plném proudu.  A propos: Dovedete si ještě dnes představit žence? Vy mladší, netušíte za tím slůvkem spíš ženskou, v duchu „cherchez la femme“? Vždyť už ani Franta Krulišů ze Zálesní Lhoty nechodí králíkům na trávu s kosou, ale s bubnovou sekačkou! Žence ulovíte a uvidíte leda v nějakém historickém nebo historizujícím filmu. Pokud ovšem za žence nemáte kombajnéra s tou hřmotící, prášící a obludnou krabicí za zády a pod sedadlem. Správný klasický žnec býval vybaven jiným nástrojem, hrabicí. Hrabici nezaměňujte s nějakým hrabacím nástrojem neřkuli s šlechtičnou, byla to pořádná kosa s nasazeným obloukem, někdy jen z proutků, jindy dokonce s jakousi plachtičkou, která kladla požaté klasy pěkně do řádků tak, aby byly akorát do hrsti a dobře se vázaly povřísly. Já jsem zažil ještě povřísla slaměná, z delších klasů, potom ta provázková s malým dřevěným tentononc – jak vlastně se tomu kousku dřívka říkalo?  Hrsťovačky a povřísla nakonec vystřídaly samovazy, ale i ty se mi líbily, pořád ještě měly „lidský rozměr“. Takovým samovaz, to bylo něco jako holandský větrný mlýn, a jeho otáčivá ramena pravidelně obilí odměřovala a dávkovala do snopů. Komu dnes něco řekne ona hrabice, povříslo a snop?  Jeden krátkej lidskej život a tolik změn! A to nemluvím o panácích. Slovo panák mne zase zastavilo v myšlení a psaní: Ani velký ani malý, jak si dnes kde kdo panáka představuje.  Panáky byly průvodním zjevem srpna, a postavit panák aby se nezřítil hned, jak položíte ten „střešní“ snop, čepici, byl kumšt a řemeslo a tradice. Máme doma krásný, rozměrný obraz. Na obzoru je Říp, na pravém okraji lem lesíku a celou další plochu obrazu  zabírá požaté, ale už skoro uklizené pole. To skoro je na místě, protože tam sice je fůra s koníky, ale v řadách stojí panáky (nikoliv panáci) vyrovnaně vyrovnané, aniž by jejich místo a pořadí někdo vyměřoval a natahoval vytyčovací šňůry. Na to tehdy stačila zkušenost, dobré oko a hlavně pracovité a šikovné ruce. A dejchá z toho obrazu zářivý klid a teplo tak, že bych chtěl, aby to zůstalo pořád. Dokonce cítím, jak ty valášci od té fůry krásně po koňsku voněli.

Srpnu údajně dal jméno srp, prvotní nástroj pro sklizeň obilí, starší než kosa.  Pak jsem se dočetl, že není vyloučeno odvození názvu kdysi šestého (sextilis mu říkali do časů římského císaře Augusta) dnes osmého měsíce v roce z litevského slovesa sirpati, tj. zráti.   Je-li tomu tak, nemám proti tomu nic.

Obilí i hrušky se sklízejí ve stadiu tzv. sklizňové zralosti. Na tu konzumní teprve dojde.

Ringhofferovské aleje

Na počátku bylo slovo. 
Nebudu se dovolávat bible, hned se opravím.

Na začátku asi bylo francouzské slůvko allée, znamenající původně jen tolik co chůze, procházka a přeneseně i cesta. K tomu si přidali páni architekti, že může jít o cestu mezi stromy, případně mezi sochami a podobnými artefakty. Rozhodující ovšem je také to slůvko mezi. Kdyby ty stromy rostly jen při jedné straně cesty, už by to nebyla alej, ale pouhé stromořadí.

Není u nás živáčka – od poslední venkovské stařenky a zanícených ekologistů po vysoké úředníky ochranářské ba přímo ministerské (životněprostředně ministerské) – který by netvrdil, že právě aleje i stromořadí podél našich současných cest, silniček i silnic tu byly odjakživa, po věky, od nepaměti.  A že právě ony dotvářejí kolorit zdejší české krajiny. (Pod pojmem české myslím celorepublikové krajiny, maje na paměti třeba nádherné alejev lednickovaltickém areálu, ale i aleje jesenické, pooderské, zkrátka všechny.) A vidíte, odjakživa tu nebyly.

Ve středověkém dávnověku byly cesty, zejména ony formanské, jen trasovány. Od obce k obci, od božích muk ke křížkům na rozcestích, později od jedné zájezdní hospody ke druhé. Nikdo cesty nestavěl, natož aby je vytyčoval. Rozhodující byl směr a terén. A tak, když kola formanských vozů vyjezdila hluboké koleje, začalo se jezdit o kousek dál. To ovšem bylo proti mysli nejen vlastníkům přilehlých polí, ale nakonec i osvícenému Otci vlasti, Karlu IV. A tak, jako dal definovat a „normovat“ šlajsny, vorové propusti na vodních cestách (šířku „vrat“ určilo jeho nařízení z roku 1336), tak také stanovil pevné trasy obchodních cest, silnic a to na takovou šířku, aby se na vozovce bez potíží minuly dva formanské vozy. Dále v takovém nařízení ale stálo, že u vozovky nesmí stát žádné stromy nebo křoviska. Ta měla být vzdálena od cesty nejméně 200 loktů To proto, aby se za stromy a křovím nemohli ukrývat lapkové, přepadávající formany.

Tohle nařízení platilo nebo bylo tiše respektováno staletí. Teprve ke konci vlády Marie Terezie a zejména za Josefa II. v souvislosti s napřimováním silnic a vytyčováním silnic tzv. císařských bylo dokonce nařízeno vysazovat doprovodnou zeleň komunikací – jak by se řeklo dnes. Tehdy se ještě vysazovaly stromy podél cest. S jistou nadsázkou je tedy možné tvrdit, že nejstarší naše silniční aleje mohou být tvořeny ze stromů zhruba 200 – 250 letých. K nejstarším alejím v okolí Kamenice patří právě ta kamenická v dnešní ulici Jednosměrná. Lípy nedaleko kamenické školy mohou být, některé, skutečně tohoto stáří. Na historické mapě je tato alej zakreslena už existující před rokem 1852. V té době ještě tzv. Ringhofferova alej mezi Kamenicí resp. Struhařovem a Štířínem nestála a zdá se, že pochází skutečně až z doby aktivních úprav zdejší krajiny za barona Fr. Ringhoffera. V nejbližším okolí existovaly aleje mezi Štiřínem a Novou Hospodou (dvě), od křižovatky silnice číslo (dnešní107) s odbočkou k Petříkovu do Velkých Popovic, z Velkých Popovic do Brtnice, u Předboře, u Sklenky, u Jažlovic, u Dobřejovic… atd. Nejvýraznější byla alej vysazená od Kunratic k Šátalce při císařské silnici – dnešní Vídeňské. Za Šátalkou ale už není na mapách vyznačena. Není divu, josefinské a tereziánské aleje sloužily především v ploché a otevřené krajině jako orientační. Tam, kde byl terén význačnější, nebylo jich třeba.

Co do dendrologické skladby převažovaly aleje lipové (nejčastěji byly vsazovány lípy srdčité, Tilia cordata), v kopcovitém terénu (např. u Ratibořských Hor na Táborsku) javorové, klenové (vysazeny byly kleny Acer pseudoplatanus). Na Českomoravské vysočině se uplatnily vedle klenů i jeřáby (Sorbus aucuparia) a v polohách ještě vyšších (např. na Šumavě) lemovaly silnice břízy (Betula pendula). Tolik oblíbené štíhlé „vlašské“ topoly (Populus nigra cv. Italica), které byly vyselektovány údajně v Lombardii, ale zdá se, že spíš ve střední Asii kolem roku 1750, k nám pronikly až v 19. století, spíše v jeho závěru nebo na začátku 20. století.  Kromě pražské císařské louky, jejichž řady opěvoval Karel Hašler, byly vysazeny u právě zmíněné císařské silnice (Vídeňské) a některé tam rostly až do nešťastné vestecké události při vichřici Kiril. Po ní byla rázně a preventivně celá alej smýcena. Od přelomu 19. a 20. století se podél silnic začaly hojněji využívat ovocné dřeviny; dílem patřily k „selským“, pronajatým jednotlivcům, dílem je ošetřovala správa silnic.  Zpravidla byly monokulturní, jako je třeba ořechová alej u Lidic na buštěhradské silnici, třešňové aleje na Telečsku nebo Voticku a jabloňové v našem nejbližším okolí. Všechny jmenované dřeviny skutečně dodaly příslušné krajině patřičný kolorit.

*

001683Ať se jakkoliv zdá, že jednou vysazená alej poroste na místě na věky, není tomu tak.  Pominu-li tisy, patří k nejstarším našim dřevinám duby, dožívající se v průměru kolem 500 let. Kupodivu se u silnic uplatnily málo (snad pro příliš rozsochatou korunu), zato patří k jihočeské rybniční krajině ať v alejích na hrázích nebo jako stromořadí na vzdušné líci hrází. Všechny ostatní dřeviny jsou proti dubům krátkověké, včetně lip.  Charakter jejich růstu je v mládí dynamický, vedle druhotného tloustnutí převažuje spíš prodlužovací růst. Proto byly lípy vítaným prvkem; mají nadto další příjemnou vlastnost – voňavý květ, symbol začínajícího léta. Proto byly vysazovány především u božích muk, kapliček a na podobných místech a teprve v druhé řadě podél cest a silnic.  Po dosažení přibližně jednoho sta let prodlužovací růst (do výšky) zvolna ustává, resp. zkracuje, zmenšuje se. Také dendrochronologický záznam, jak lze nazvat letokruhy, se zhušťuje. To ovšem není na škodu věci, kmen stromu s hustými, sotva 1 m silnými letokruhy je pevnější než s přírůstky třeba půlcentimetrovými.

V této fázi růstu a věku začínají být stromy invadovány, napadány rozmanitými škůdci, které předznamenávají ranou fázi stárnutí stromu. Přesto se i stoleté stromy dokážou s invazí či infekcí dobře srovnat a ještě „to nevzdávají“. Musí ovšem růst v ekologicky odpovídajícím prostředí, biotopu. Tak například většina našich lip pochází z přirozených společenstev smíšených listnatých hájů, zejména ze suťových a roklinových lesů s kyprou humózní půdou, ale i z úvalových luhů nebo naopak dubohabrových hájů.  Octnou-li se v lokalitě se zhutnělou půdou (a k tomu při výstavbě silnic dochází) a na místech s pokleslou hladinou podzemní vody (těleso silnice je nutné drénovat, odvodnit), octnou se v prostředí jim ekologicky cizím. Jen vysoká tolerance umožňuje lipám další přežití. Ovšem ne dosti na tom: „Cizí“ prostředí byly lípy ochotny snášet v dobách formanských, v časech „bílých silnic přede mnou“, prašných silnic sice se zhutnělým podložím, silnic štětovaných a štěrkovaných, ale jinak pro vláhu propustných. Ostatně, v 19. století, v době zakládání dnes nejstarších našich alejí byl i tehdejší provoz diametrálně odlišný od současného. To, co na stromořadích „nespáchalo“ odlišné prostředí, to dokončila moderní doba. Exhalace a emise motorových vozidel na jedné straně až po „zasolené“ půdy po chemickém zimním ošetřování vozovek. A to ještě nezmiňuju zpevněné, živičné povrchy… Velmi zjednodušeně řečeno, zasolená půda v kořenovém systému stromů – a zejména lip! – působí jako „obrácená pumpa“. Lípa, nasávající ve vodě rozpuštěné živiny z půdy svými kořeny jednak kořenovým vztlakem, ale v horních partiích i odparem vody z listů podporovaným „vzestupným“ proudem vody a živin pracuje na osvědčeném principu tendence koncentrovanějších roztoků se zřeďovat. Odpařující se voda z listů zahušťuje roztoky v buňkách. Jejich polopropustné blány dovolují, aby se z hlouběji položené buňky přepustil méně koncentrovaný roztok do „koncové“ atd. Tak na jedné straně kořenový vztlak a na druhé straně odpar dovolují lipám (ale i jiným rostlinám) běžný metabolismus a život. Je-li půda příliš po zimě zasolená, jsou půdní roztoky mnohem koncentrovanější a celý systém jakoby začal fungovat obráceně. Proto řadě lip, zejména u silnic a v uličních stromořadích začínají již v polovině létat zasychat a žloutnout listy.

Trpí fyziologickým suchem.

S rozvojem motorismu jsme chtě nechtě zkrátili životnost lip. S čím se jakž takž vyrovnají mladé stromy, to již přestávají zvládat stromy starší 100-150 let, třebaže jejich kořenový systém je mnohem rozlehlejší a mohou čerpat vláhu i živiny z většího prostoru, dokonce vzdálenějšího od vozovky a zasolených příkopů. Stromy takto postižené ztrácejí na vitalitě a stávají se snadnější kořistí patogenních organismů: hub i hmyzu.

A ještě jedno nebezpečí číhá na aleje podél silnic. Opět v tom má prsty člověk a motorismus. Kdysi v 80. letech, jsem se zúčastnil odborné konference v Hradci Králové, na níž byla s dendrology konsultována připravovaná norma o doprovodné zeleni podél komunikací. Bylo to krátce po tom, co přibylo (vlivem stále rychlejších automobilů a přibývajícího počtu hazardujících řidičů) smrtelných havárií při střetu automobilu se stromem. Střetu aktivním, zaviněným člověkem. Autor normy, (tehdy, tuším, ji obhajoval i v tisku se slovy či sloganem „Co strom u silnice, to jeden mrtvý člověk“) navrhl, aby norma stanovila, že u silnic I. třídy smí stát strom až ve vzdálenosti 10 m od krajnice, v případě dálnice 30 metrů. Norma tehdy neprošla a tak se, alespoň na čas, zachránily stovky alejí, protože se uvažovalo i se zpětnou platností, která by znamenala poražení všech současných alejí u silnic I. třídy. Jako odezvu na tuto akci jsme s režisérem Škrlandtem natočili dva televizní krátké filmy. Jeden se jmenoval Strom nebo auto a druhý Příběh Rohanova buku. V tom prvním jsme dokládali jako příklad nádherné staré aleje nikomu nevadící, právě lípy v naší Kamenici, v dnešní Jednosměrné ulici, nedaleko kamenické školy.

Také ovocné stromy u silnic postihl smutný osud. Byly voleny na jedné straně proto, aby i silnice vyšších tříd měly jakousi orientaci při jízdě po tmě nebo v mlze, a na druhé straně i proto, že pro nevelké koruny nevadily ani provozu po silnici, ani nekonkurovaly přilehlé polní kultuře a jejímu obdělávání. Navíc poskytovaly dostatečnou úrodu při minimální péči. I tady zasáhla moderní doba: ukázalo se, že zejména v časech olovnatých benzínů se těžké kovy kumulují i v ovoci, chemické ošetřování stromů může poškodit (ovšem jen teoreticky) sousední polní kulturu – a při sklizni je ohrožena bezpečnost provozu i česáčů. A tak ovocné aleje v současné době už jen dožívají a jablka ponechaná na stromě jsou vítaným přilepšením přezimujícím ptákům.

Nezbývá, než být rádi, že jsme se ještě nějakých alejí dožili a snažit se vštípit svým následovníkům ideu, že aleje patřily, patří a měly by patřit do našich životů.